Wimbledon odhaluje tajemství svých nejslavnějších zápasů

Historie a založení nejstaršího tenisového turnaje

Wimbledon je nejstarší a nejprestižnější tenisový turnaj na světě – jeho příběh začal už ve druhé polovině devatenáctého století. Poprvé se konal v roce 1877 na travnatých kurtech All England Lawn Tennis and Croquet Club v londýnské čtvrti Wimbledon. Vznik turnaje souvisel s rozvojem tenisu jako moderního sportu a snahou vytvořit jednotná pravidla a prestižní soutěž.

Jak vlastně vznikl nápad uspořádat první mistrovství? All England Club potřeboval peníze na opravu válce na trávníku, který se poničil, a tak členové klubu vymysleli tenisový turnaj, který by přilákal diváky a vydělal potřebné finance. Vstupné stálo jeden šilink a turnaj probíhal od 9. do 19. července 1877. Prvního ročníku se zúčastnilo jen dvaadvacet mužů, kteří soutěžili pouze v mužské dvouhře.

Prvním wimbledonským šampionem se stal Spencer Gore, britský hráč, který ve finále porazil Williama Marshalla. Gore za vítězství dostal stříbrný pohár v hodnotě dvanáct guinejí a zapsal se do historie jako první vítěz nejprestižnějšího tenisového turnaje. Zajímavé je, že sám Gore později tvrdil, že tenis nemá jako divácký sport budoucnost – jak moc se ale spletl!

V dalších letech turnaj rychle rostl a získával na oblibě. V roce 1884 přibyly ženská dvouhra a mužská čtyřhra, což rozšířilo nabídku soutěžních kategorií. Do ženské dvouhry se přihlásilo sedm účastnic a první šampionkou se stala Maud Watsonová. Smíšená čtyřhra se do programu dostala až v roce 1913, čímž se Wimbledon stal kompletním tenisovým turnajem se všemi hlavními kategoriemi.

Pravidla a formát turnaje se postupně vyvíjely a ustálily. Původně se hrálo podle pravidel, která se v některých ohledech lišila od dnešních. Například systém výměny stran a počítání bodů prošel několika úpravami, než se ustálil na současné podobě. Turnaj se zpočátku hrál jen na jednom centrálním kurtu, ale s rostoucí popularitou bylo potřeba postavit další kurty a rozšířit celý areál.

Zásadním mezníkem v historii Wimbledonu byl přechod do profesionální éry v roce 1968. Do té doby byl turnaj otevřený pouze amatérům, což znamenalo, že řada špičkových profesionálních tenistů nemohla soutěžit. Otevření turnaje profesionálům znamenalo revoluci a přineslo ještě vyšší úroveň tenisu a konkurence. První otevřený wimbledonský šampionát vyhrál Rod Laver, který se stal prvním profesionálním vítězem této prestižní soutěže.

Tradice a zvyky spojené s Wimbledonem se formovaly postupně během desetiletí. Charakteristický bílý dress code pro hráče, jahody se šlehačkou nebo přísné dodržování tradičních hodnot se staly nedílnou součástí wimbledonské identity a odlišují tento turnaj od všech ostatních grandslamových turnajů.

Tradice bílého oblečení a přísná pravidla

Wimbledon není výjimečný jen díky své bohaté historii a prestižnímu postavení mezi grandslamovými turnaji. Co ho skutečně odlišuje, jsou přísně dodržované tradice, a mezi nimi jasně vyniká legendární pravidlo bílého oblečení. Tato tradice má kořeny až ve viktoriánské éře, kdy se tenis hrál především na travnatých kurtech anglické šlechty a bílá barva symbolizovala čistotu, eleganci a společenský status.

All England Lawn Tennis and Croquet Club, který turnaj pořádá, má ve svém kodexu jasně definované požadavky na oblečení hráčů. A neberte to na lehkou váhu – tenisté musí být oblečeni téměř výhradně v bílé barvě, přičemž tolerance pro jiné odstíny je opravdu minimální. Organizátoři vyžadují, aby oblečení bylo bílé nejen na první pohled, ale aby bílá dominovala úplně všude – v detailech, švech i doplňcích. A pozor, dokonce i spodní prádlo, které může být během hry vidět, musí být bílé.

Tahle přísná pravidla se vztahují na všechny části tenisového outfitu. Trička, šortky, sukně, ponožky, boty, čelenky, kšiltovky a dokonce i sportovní podprsenky musí splňovat barevný kodex. Když organizátoři mluví o bílé, myslí tím čistě bílou – krémové nebo světle béžové odstíny prostě neprošly. A pokud se na oblečení objeví nějaký barevný prvek? Nesmí být větší než jeden centimetr čtvereční.

V minulosti došlo k několika docela kontroverzním situacím, kdy byli hráči napomenuti nebo dokonce museli přímo během turnaje vyměnit oblečení. Vzpomínáte si? Roger Federer musel změnit boty s oranžovou podrážkou, protože organizátoři považovali barevnou spodní část za příliš nápadnou. Podobně byla napomenuta Venus Williamsová kvůli růžovým lemům na spodním prádle, které bylo viditelné pod jejím bílým dresem.

Pravidla se zpřísnila zejména v posledních letech, kdy organizátoři reagovali na rostoucí tendenci sportovních značek experimentovat s designem a barvami. V roce 2014 vyšla aktualizovaná verze dress code, která požadavky ještě více upřesnila. Podle těchto pravidel musí být bílá barva dominantní na všech viditelných částech oblečení, včetně kapes, límečků a manžet.

Co vás možná překvapí – tahle tradice vznikla z velmi praktických důvodů. V dobách před moderními materiály a technologiemi způsobovalo intenzivní sportování viditelné skvrny od potu na barevném oblečení, což bylo považováno za nevhodné a neslušné. Bílá barva tyto skvrny lépe maskovala, a proto byla preferována. Dnes, kdy máme pokročilé odvětrávací materiály, zůstává pravidlo čistě symbolické a tradiční.

Přestože někteří hráči a módní návrháři kritizují tato přísná omezení jako zastaralá, wimbledonští organizátoři na jejich dodržování trvají. Jejich argument? Právě tyto tradice činí Wimbledon výjimečným a odlišují jej od ostatních turnajů. Bílé oblečení se stalo ikonickým symbolem turnaje a jeho vizitkou, kterou fanoušci po celém světě okamžitě rozpoznají.

Travnatý povrch a jeho vliv na hru

Travnatý povrch Wimbledonu je něco úplně jiného než cokoliv, s čím se tenisté během sezóny setkají. Představte si kurty All England Clubu – tráva je tady prostě perfektní, střižená na pouhých osm milimetrů během turnaje. Celý rok se o ni pečuje s takovou precizností, že byste to možná ani nevěřili. A výsledek? Hrací podmínky, které se od antukových či tvrdých povrchů ostatních grandslamů liší naprosto zásadně.

Co dělá trávu tak výjimečnou? Hlavně rychlost a ten nízký, často skoro zákeřný odraz míčku. Míč prostě po dopadu sklouzne níže, zrychlí, a najednou se děje něco, co jste možná nečekali. To hraje do karet hráčům, kteří umí být agresivní, kteří dokážou rychle zakončit výměnu a mají v arzenálu brutální servis. Proto se na Wimbledonu tradičně daří těm s perfektním podáním a schopností dominovat u sítě.

Jenže tráva žije svým vlastním životem během těch dvou týdnů turnaje. První dny je ještě poměrně pevná, odraz míčku docela čitelný. Ale pak začíná show – s každým zápasem se postupně objevují ty charakteristické hnědé pásy podél základní čáry, vyšlapané cestičky tam, kde se hráči pohybují nejčastěji. A právě tady se hra stává ještě víc nepředvídatelnou. Míč odskakuje kam chce, což vyžaduje neuvěřitelnou koncentraci a schopnost rychle se přizpůsobit.

A pak je tu ještě typické anglické počasí. Vlhko, občas přeháňka – to znáte. Mokrá tráva je nejen kluzká a nebezpečná, ale míč na ní najednou ztrácí rychlost úplně jinak. Hráči musí změnit postavení, upravit techniku úderů. Není divu, že se na Wimbledonu tak často přerušuje kvůli dešti. A to není jen test fyzičky – především jde o hlavu.

Jak se na tohle vůbec připravit? Většina hráčů vyráží na přípravné turnaje na trávě pár týdnů předem, aby si prostě zvykli. Změnit způsob pohybu je naprosto klíčové – kratší kroky, nižší těžiště, neustálá připravenost na rychlou změnu směru. A technicky? Slice, volej, smečování – to všechno na trávě dostává úplně jinou váhu než třeba na antuce.

Historie Wimbledonu ukazuje jasný vzor. Vždycky tady dominovali ti, kdo dokázali propojit silné podání s aktivní hrou u sítě. Vzpomeňte na Rogera Federera – ten předváděl mistrovství v tom, jak využít každou výhodu travnatého povrchu. Jeho elegantní pohyb a všestranná hra byly jako stvořené pro Wimbledon. Dnešní tenisté ale musí být ještě flexibilnější – schopnost adaptovat se podle toho, jak povrch vypadá zrovna teď, jak se mění podmínky den za dnem, to rozhoduje o úspěchu.

Slavní vítězové a rekordmani Wimbledonu

Wimbledon je prostě něco víc než jen turnaj. Nejstarší a nejprestižnější tenisová soutěž na světě v sobě nese příběhy legend a rekordů, které se píší už víc než sto let. Ty proslulé travnaté kurty All England Clubu v Londýně viděly tolik neuvěřitelných momentů, že by se o nich dalo vyprávět celé hodiny. A ty největší hvězdy? Jejich jména se s Wimbledonem spojila navždy.

Když mluvíme o mužské dvouhře, Roger Federer prostě vévodí všem. Osm titulů – představte si to! Švýcar ovládl turnaj pětkrát za sebou mezi lety 2003 a 2007, což samo o sobě zní jako pohádka. A pak ještě přidal tituly v letech 2009, 2012 a 2017. Jeho hra na trávě byla jako poezie – útočný tenis spojený s chirurgickou přesností. A ty souboje s Nadalem a Djokovičem? To byly chvíle, na které se nezapomíná.

Novak Djokovič se ale nenechal zahanbit a v posledních letech šlape Federerovi pořádně na paty. Sedm wimbledonských titulů, z toho čtyři mezi lety 2018 a 2022. Srb má nejen famózní techniku, ale hlavně hlavu jako skálu. Kolikrát jsme ho viděli vyhrát zápasy, které vypadaly jako ztracené?

Nesmíme zapomenout na staré velikány. Will Renshaw vyhrál Wimbledon sedmkrát už v devatenáctém století. Pete Sampras? Sedm titulů v devadesátkách a dlouho držel rekord moderní éry. A co teprve Björn Borg – pět titulů v řadě mezi lety 1976 a 1980. To byla síla.

U žen kraluje Martina Navrátilová s devíti tituly v singlu. Naše legenda dominovala Wimbledonu hlavně v osmdesátých letech a její styl hry jako by byl pro trávu ušitý na míru. A co je úplně šílené? Celkem má dvacet wimbledonských trofejí ze všech kategorií – devět singlů, sedm čtyřher a čtyři smíšené čtyřhry. Takovému rekordu se jen těžko šlape na paty.

Steffi Grafová a Serena Williamsová mají obě sedm titulů a patří mezi největší jména moderního tenisu. Serena naposledy vyhrála v roce 2016 a její síla, rychlost a neskutečná bojovnost z ní udělaly jednu z nejdominantnějších hráček historie.

Z těch historických šampionek musíme vzpomenout Helen Willsovou Moodyovou s osmi tituly z meziválečného období a Dorotheu Douglassovou Chambersovou se sedmi triumfy ze začátku dvacátého století. Tyto ženy položily základy pro všechny, co přišly po nich.

A pak je tu jeden úplně šílený rekord – nejdelší zápas v historii. Rok 2010, John Isner proti Nicolasi Mahutovi. Jedenáct hodin a pět minut hry roztažených do tří dnů. Pátý set skončil až 70:68 pro Isnera. Představte si to – 70:68! To už není tenis, to je maraton.

Královská rodina a společenský význam turnaje

Wimbledon je daleko víc než jen tenisový turnaj – je to společenská událost, která už desítky let přitahuje britskou královskou rodinu i smetánku společnosti. Když se členové královské rodiny objeví na centrálním kurtu All England Clubu, celý svět se dívá. A není divu – málokterý sportovní turnaj má takové místo v srdci celé národní kultury.

Královská lóže na centrálním kurtu? To je místo, kde se dějí věci. Kate Middleton, vévodkyně z Cambridge a patronka All England Clubu, sem pravidelně zamíří a pokaždé kolem ní vypukne mediální šílenství. Ale víte co? Není to jen o povinné návštěvě. Ona ten tenis opravdu miluje, rozumí mu, a když předává trofeje vítězům nebo si s hráči povídá, je to vidět na první pohled. Žádná póza, prostě upřímný zájem.

Královská rodina a Wimbledon – to má tradici. Královna Alžběta II. sem přijela poprvé v roce 1957 a během své dlouhé vlády se vracela znovu a znovu. Představte si tu atmosféru – když dorazila královna, celý turnaj dostal úplně jiný náboj. Tahle spojitost dodává Wimbledonu něco, co žádný jiný tenisový turnaj na světě prostě nemá.

Ale nejde jen o aristokracii v lóžích. Wimbledon je místem, kde se potkává úplně všechno – politici diskutují s diplomaty, umělci se baví s podnikateli. Tribuny centrálního kurtu každý rok zaplní celebrity ze všech koutů světa – od hollywoodských hvězd až po magnáty z byznysu. Tahle pestrost, to mísení lidí z různých světů, to je přesně to, co dělá Wimbledon tak výjimečným.

A dress code? Ano, je přísný. Pánové v oblecích s kravatami, dámy v elegantních šatech. V dnešní uvolněné době to může znít jako přežitek, ale právě tyto pravidla pomáhají udržet onu zvláštní atmosféru. Wimbledon není jen další sportovní akce – je to událost s velkým E.

Společně s Royal Ascot a Henley Royal Regatta tvoří Wimbledon svatou trojici britských letních společenských událostí. Pro spoustu lidí z vyšších kruhů je návštěva Wimbledonu stejně důležitá jako samotný tenis. Možná i důležitější. Navazování kontaktů, potkávání se s lidmi, udržování tradic – to všechno patří k wimbledonskému zážitku.

A pak jsou tu jahody se šlehačkou a Pimm's. Zkuste si představit Wimbledon bez nich – nejde to, že? Tyto gastronomické rituály spojují úplně všechny návštěvníky, ať už sedí v královské lóži nebo na běžné tribuně. Každý rok se tu sní desítky tisíc porcí jahod. Je to prostě symbol celé akce, něco, co vytváří pocit sounáležitosti s britskou kulturou a tradicí.

Jahody se šlehačkou jako kulinarická tradice

Jahody se šlehačkou? To není jen tak ledajaká svačinka. Bez nich by Wimbledon prostě nebyl Wimbledonem – patří sem stejně jako bílé tenisové dresy nebo dokonale posečené kurty. Tahle jednoduchá, ale neskutečně chutná pochoutka se stala symbolem britské elegance a sportovní tradice, která se táhne od dob, kdy All England Club teprve začínal.

Jak to vlastně všechno začalo? Už za viktoriánské éry si na společenských setkáních vyšší vrstvy pochutnávaly na jahodách se šlehačkou. Wimbledon, který startoval v roce 1877, tuhle tradici postupně přijal za svou a udělal z ní něco, co turnaj rozpoznáte na první pohled. Představte si – během dvou týdnů turnaje se tady sní skoro 28 až 30 tun jahod. To není jen tak nějaké číslo!

A pozor, tahle pochoutka má svá přísná pravidla. Jahody musí pocházet výhradně z Kentu, kde pěstují ty nejlepší jahody v celé Británii. Každá jahůdka prochází pečlivou kontrolou – musí mít správnou velikost, chuť i vzhled. Šlehačka se připravuje čerstvá a její konzistence musí být naprosto přesná, aby dokonale ladila se sladkostí a šťavnatostí jahod.

A víte, co je na tom nejhezčí? Tahle tradice je pro všechny. Ať už sedíte mezi celebritami na centrálním kurtu, nebo si užíváte atmosféru na venkovních dvorcích – jahody se šlehačkou si můžete dopřát úplně stejně. Cena se sice každý rok trochu mění, ale pořád zůstává rozumná, aby si je mohl dát každý, kdo na Wimbledon zavítá.

Samotné podávání má taky svůj řád. Deset čerstvých jahod, pořádná dávka šlehačky a charakteristická zelená miska s wimbledonským logem – tohle je klasika. A tyhle misky? Hodně lidí si je bere domů jako vzpomínku na nezapomenutelný zážitek.

Tahle tradice vlastně krásně ukazuje, jak Britové ctí svoje kulturní dědictví. Zatímco se sport všude kolem mění a modernizuje, Wimbledon si svoje tradice hlídá jako oko v hlavě. A jahody se šlehačkou mezi ně rozhodně patří. Organizátoři dávají obrovský pozor, aby kvalita jahod a jejich příprava zůstávaly na špičkové úrovni.

Čísla kolem téhle pochoutky jsou fascinujících. Kromě těch tun jahod se každý rok spotřebuje asi sedm tisíc litrů smetany na šlehačku. Tým lidí, který tohle všechno připravuje, musí začínat už brzo ráno, aby stihli zásobovat tisíce návštěvníků po celý den.

Wimbledon není jen turnaj, je to chrám tenisu, kde tradice a dokonalost trávy vytváří atmosféru, kterou nemůžete zažít nikde jinde na světě

Radek Štěpánek

Centre Court a jeho výsuvná střecha

Centre Court na All England Clubu v londýnské čtvrti Wimbledon je nejslavnější tenisový dvorec na světě. Jeho příběh začal už v roce 1922. Právě tady se rozhoduje o wimbledonských šampionech – tady se hrají finále mužů i žen, tady se píší nejdůležitější kapitoly bílého sportu. Přibližně 15 000 diváků se tu může dotknout té nejčistší tenisové magie na nejkvalitnější travnaté ploše, jakou na profesionálním okruhu najdete.

Jenže i ten nejslavnější dvorec měl po desítky let jeden velký problém. Možná tušíte jaký – anglické počasí. Déšť přicházel, kdy se mu zachtělo, a s ním přišly i hodiny čekání, přerušené zápasy a chaos v programu. Pamatujete si ta finále, která se protáhla až do pondělí? Pro hráče noční můra, pro diváky zklamání, pro organizátory logistická katastrofa. Televize se nervózně ptaly, kdy konečně začne, fanoušci zírali do šedé oblohy a tradice nedělního finále visela na vlásku.

Vedení All England Clubu vědělo, že něco musí udělat. Jak ale ochránit hráče před deštěm a zároveň zachovat duši travnatého Wimbledonu? Jak postavit střechu nad posvátné místo, aniž byste ho zbavili identity?

V roce 2009 přišla odpověď. Výsuvná střecha Centre Courtu – technologický zázrak za sto milionů liber a výsledek několika let plánování i stavby. Není to jen plechová konstrukce nad hlavami diváků. Je to promyšlené dílo, které propouští světlo pro trávník, který potřebuje záření jako my vzduch. A ten mechanismus? Zavře celý dvorec za deset minut. Představte si to – během krátké přestávky se nad vámi přesune obrovská konstrukce a hra může pokračovat.

Technicky vzato jde o systém pohyblivých panelů, které se při aktivaci plynule přesouvají nad dvorec. Inženýři řešili skutečné hlavolamy – jak udržet stabilitu při silném větru, jak zachovat tu jedinečnou akustiku, kterou Centre Court má. Výsledek? Střecha, která při zavření vytvoří téměř uzavřené prostředí, ale vzduch stále cirkuluje. Není to klec, je to ochrana.

Co to změnilo? Vlastně všechno. Poprvé v historii mohli organizátoři slíbit, že finále se odehraje v plánovaný den. Bez ohledu na to, jestli nad Londýnem visí mraky nebo svítí slunce. Televizní stanice si oddechly, sponzoři taky, a fanoušci s lístky na neděli věděli, že o nic nepřijdou. Hráči? Ti ocenili, že nemusí přerušovat zápasy v nejdůležitějších momentech, kdy každá minuta čekání rozbíjí koncentraci.

Jenže nic není jen černobílé. Zavřená střecha přinesla i diskuse o změně podmínek. Pod ní je jiný svět – klidnější vzduch, odlišná vlhkost, míče se chovají trochu jinak. Někteří hráči říkají, že zavřený Centre Court připomíná spíš halu než venkovní trávu. A to mění taktiku, to může zvýhodňovat jiné styly hry. Je to pořád ten pravý Wimbledon?

Prize money a finanční odměny pro hráče

Wimbledon není jen o tradici, bílých dresech a jahodách se šlehačkou. Jde taky o pořádné peníze. Celková výše prize money každý rok dosahuje astronomických částek, které neustále rostou a ukazují, jak moc se tento turnaj stal komerčně úspěšným. All England Lawn Tennis and Croquet Club, který Wimbledon pořádá, dělá maximum pro to, aby finanční odměny odpovídaly prestiži turnaje a přilákaly ty nejlepší hráče z celého světa.

Za poslední roky se celkový rozpočet vyšplhal přes 40 milionů liber, což z Wimbledonu dělá jeden z nejštědřeji odměňovaných tenisových turnajů vůbec. Vítězové a vítězky dvouhry si odnášejí stejné částky – a to je důležité zdůraznit. Wimbledon se k rovnosti v odměňování přihlásil už v roce 2007 a od té doby drží slovo. Stejný výkon, stejná odměna, bez ohledu na pohlaví.

Peníze nedostávají jen šampioni – rozdělují se mezi všechny účastníky napříč všemi koly. I když prohraji hned v prvním kole, pořád si odnesu slušnou částku. Pro hráče někde ze druhé stovky žebříčku může být účast na Wimbledonu finančním záchranným kruhem, který pokryje tréninkové náklady, trenéra nebo cestování na další turnaje. Mluvíme o desítkách tisíc liber jen za to, že člověk vyhraje kvalifikaci a zahraje si jedno kolo.

A co čtyřhra? I tam se vyplácejí slušné odměny, i když samozřejmě nižší než ve dvouhře. Dává to smysl – výhra se dělí mezi dva hráče. Přesto vítězné páry inkasují částky v řádu milionů korun, což není k zahození. Čtyřhra má své specifické kouzlo a Wimbledon to respektuje i finančně.

Zajímavé je, že už samotná kvalifikace něco vynáší. Hráči dostávají peníze jen za to, že se kvalifikace zúčastní, a čím dál postoupí, tím víc si vydělají. To je skvělá podpora pro tenisty mimo elitní stovku, kteří jinak často bojují s financemi. Profesionální tenis není levná záležitost a každá koruna pomůže.

Co mě na Wimbledonu těší, je pravidelné navyšování celkové částky prize money. Není to náhoda – turnaj má obrovské příjmy z televizních práv a sponzoringu, takže má z čeho brát. All England Club si uvědomuje, že když chce zůstat v tenisovém světě na špici, musí držet krok s US Open, Australian Open a Roland Garros. A navyšování se netýká jen vítězů – pomáhá to všem, od první do poslední rundy.

Wimbledon má i takové malé pikantnosti – bonusy za speciální výkony. Nejrychlejší podání turnaje? Bonus. Nejvíc es? Taky se něco najde. Nejdelší zápas? Jasně, i na to je odměna. Tahle drobná ocenění dodávají turnaji další rozměr a dělají ho zajímavějším nejen pro hráče, ale i pro fanoušky, kteří sledují, kdo si ty bonusy odnese.

Kvalifikace a struktura hlavní soutěže

Wimbledon. Už jen to slovo v sobě nese atmosféru tradice, elegance a té nejčistší podoby tenisu. Když se řekne grandslamový turnaj, málokdo si vybaví něco prestižnějšího. Ale jak vlastně funguje tento legendární podnik? Jak se dostanete na slavný travnatý kurt?

Srdcem celého Wimbledonu je mužská a ženská dvouhra – to je to, na co se všichni těšíme. Každá kategorie má 128 hráčů, kteří postupně bojují vyřazovacím systémem až do velkého finále. Představte si to jako pyramidu, kde na vrcholu stojí jediný šampion.

Týden před tím, než se Wimbledon oficiálně rozjede, se ale odehrává něco, o čem možná ani nevíte. Kvalifikační turnaj. Tahle příležitost je jako zlatý lístek pro tenisty, kteří nejsou mezi absolutní světovou špičkou. Kousek od hlavního areálu, v Roehampton, se na travnatých kurtech bojuje o šestnáct vytoužených míst v hlavní soutěži. Přihlásí se jich stovky, uspějí jen vyvolení.

A co ti nasazení hráči, o kterých se tolik mluví? Prvních 32 nejlepších tenistů je do pavouka rozmístěno tak, aby se ti úplně nejlepší potkali až v pozdějších kolech. Dává to smysl, ne? Nikdo nechce vidět finálovou bitvu už v prvním kole. Zajímavost? Wimbledon má své vlastní bodování, které bere v potaz výkony právě na trávě. Organizátoři dokonce mohou nasazení upravit podle toho, jak kdo hraje na tomto povrchu. Tohle nedělá žádný jiný grandslam.

Pak jsou tu volné karty – divočiny, jak se jim někdy říká. Všeanglický klub je často uděluje britským hráčům nebo bývalým šampionům, kteří by se jinak do turnaje nedostali. Je to krásný způsob, jak dát šanci místním nadějím a nechat fanoušky fandit svým oblíbencům. Vždyť kdo by nechtěl vidět legendu, i když už nemá žebříčkové body jako dřív?

Dvouhra dvouhra, ale co čtyřhra? Debly mají na Wimbledonu své pevné místo. Mužská, ženská i smíšená čtyřhra – každá s 64 týmy. Spousta hráčů kombinuje dvouhru s debly, někteří hrají dokonce všechno. Tahle kombinace soutěží je pořádná výzva, která prověří nejen fyzičku, ale i hlavu.

Nesmíme zapomenout na juniory. Chlapci a děvčata bojují ve svých kategoriích a často právě tady se rodí budoucí šampioni. Vzpomínáte si na nějaké jméno, které vyhrávalo juniorský Wimbledon a pak ovládlo profesionální okruh? Těch příkladů je víc, než si myslíte.

A teď ta anglická klasika – počasí. Déšť v Londýně v létě? Jasně, to k tomu patří. Jenže od roku 2009 má centrální kurt zasunovací střechu, kurt číslo jedna přibyl v roce 2019. Konečně se dá hrát i když venku leje. Žádné nekonečné čekání, žádné přerušování zápasů na půl dne. Turnaj běží hladce a diváci u televizí po celém světě se nemusí nudit sledováním prázdných kurtů pod plachtami.

Nejdelší zápasy v historii Wimbledonu

Wimbledon – když slyšíte tohle jméno, vybaví se vám okamžitě nejprestižnější tenisový turnaj na světě. A víte co? Právě tady se odehrály zápasy, na které se nikdy nezapomene. Ne vždy kvůli nějaké geniální ráně nebo neuvěřitelné taktice. Někdy prostě proto, že trvaly strašně, ale opravdu strašně dlouho.

Představte si, že sedíte na kurtu a hrajete tenis. Hodinu, dvě, tři... A pořád není konec. Přesně tohle zažili hráči na slavných travnatých kurtech All England Clubu. Tam se odehrály souboje, které posunuly lidskou vytrvalost úplně jinam.

Když se řekne nejdelší zápas v historii, nejen Wimbledonu, ale vůbec celého profesionálního tenisu, musíme si sáhnout do roku 2010. John Isner proti Nicolasi Mahútovi – tohle byl prostě masakr. Představte si: jedenáct hodin a pět minut na kurtu! Zápas se kvůli tomu natáhl do tří dnů, protože ho museli dvakrát přerušit, když začalo být špatné světlo. Ten poslední, pátý set? Skončil 70:68 pro Isnera. Samotný závěrečný set trval víc než osm hodin. Co na to říct? Oba hráči prostě odmítli vzdát. Neuvěřitelné.

Dokud v roce 2019 nezavedli zkrácenou hru v pátém setu, byly podobné maratony docela běžnější. Vzpomenete si na semifinále 2018? Kevin Anderson a John Isner – další šílený zápas. Šest hodin a třicet šest minut. Anderson sice vyhrál, ale v jakém stavu? Ve finále proti Djokovičovi byl úplně vyřízený, prakticky bez šance. Právě tahle situace nakonec přesvědčila organizátory, že je potřeba něco změnit. Od té doby hrají tie-break v pátém setu při skóre 12:12.

Zajímavé je, že právě Isner a Anderson v tom zápase 2018 ukázali, proč absence tie-breaku může být problém. Oba mají brutální servis, takže se jen střídali v podání, game za gamem, bez jediného pořádného brejkbolu. Wimbledon si dlouho zakládal na tradici – pátý set bez tie-breaku, to bylo jeho kouzlo. Ale když některé zápasy začaly být extrémně dlouhé, nakonec museli pravidla změnit.

Historie nezačala v roce 2010. Už v roce 1969 Pancho Gonzales a Charlie Pasarell odehráli zápas, který trval pět hodin a dvanáct minut. V té době to byl absolutní rekord! Tehdy ještě nebyl tenis tak profesionální jako dnes, ale atmosféra? Ta musela být naprosto neskutečná.

Proč se tohle děje právě na Wimbledonu? Tráva má své specifika. Míč po odrazu letí rychle a odskakuje nízko, returny jsou mnohem těžší. Když se potkají dva hráči se skvělým servisem, může to dopadnout právě takhle. A pak je tu ještě ta atmosféra – prestiž turnaje, která hráče žene dopředu. Prostě bojujete o každý míč, i když už nemůžete.